Za dob socialismu šlo našim mocným o to, aby měli o svých občanech dokonalý přehled. Chtěli vědět o komkoliv cokoliv, a také pochopitelně chtěli vědět, kde se jim kdo zdržuje. A tak se tehdy vyžadoval kromě jiného i trvalý pobyt. Každý z nás musel být někde úředně přihlášený a každý musel mít i v občanském průkazu razítko udávající adresu jeho trvalého pobytu. A jakkoliv se poměry v naší zemi už dávno významně změnily, a tudíž se po nikom nevyžaduje to, co je jeho soukromou záležitostí, institut trvalého pobytu neztratil svůj význam. Jistě, nikdo už nás dnes nebude trestat jenom za to, že nikde úředně nebydlíme, ale přece jenom jsou lidé bez trvalého bydliště ochuzeni o nejednu výhodu, která jim právě z trvalého bydliště vyplývá.
I když dnes naši lidé bydlí klidně porůznu, měli by si zajistit i místo, kde se úředně přihlásí k trvalému pobytu. Hodí se jim, když si tento zajistí v nějaké budově s číslem popisným, evidenčním nebo orientačním, někde, kde je to určené k bydlení, ubytování nebo aspoň rekreaci. Protože takové jediné trvalé bydliště vyžaduje stát kvůli evidenčním účelům. A kdo by ho neměl, zůstává mimo.
Takové trvalé bydliště si můžeme pochopitelně zajistit kdekoliv v naší zemi. Na tom nesejde, hlavní je, že ho máme. Protože ať už je místem, kde máme trvalé bydliště Praha, Ostrava, Liberec nebo jiné místo, hlavní je, že někam patříme.
A když nemáme nemovitost, ve které bychom se k takovému pobytu mohli úředně přihlásit? Pak si vlastně také nemusíme zoufat. Občané České republiky nebo některého jiného státu Evropské unie si u nás totiž mohou zajistit i jenom virtuální trvalé bydliště. A tím mohou oficiálně bydlet i v objektech, jaké by si jinak třeba nemohli nikdy dovolit. Mohou tu za slušné peníze získat označení svého jména na nemovitosti, přebírání korespondence, možnost parkování a podobně. A to se může hodit.